Vážení, tak jsem byl na olympiádě! Třikrát hurá. Zúčastnil jsem se jí dokonce z trojího pohledu. Jako obyvatel Londýna, jako divák, a do třetice s velkou mírou nadsázky řečeno i jako pořadatel. Ale postupně.

Byla zhruba polovina dubna 2012 a já se čím dál tím více začal připravovat na přesun do Británie. Mé vysněné země, pryč od všeho dobrého i špatného v Česku, za vším dobrým i špatným tam. Zbývalo zařídit tolik věcí! A hlavně se rozhodnout, kde se vlastně usídlit. Londýn? Manchester? Někde ve Skotsku, nebo snad Irsku? Volbu nebylo třeba brát na lehkou váhu. Nakonec zvítězil Londýn. Jak se později ukázalo, náš krok zvolit Londýn jako nový „domov“ sehrál klíčovou roli pro úspěšnou misi a dlouhodobější setrvání v Anglii. Při plánování cesty, potažmo přesunu své maličkosti do Londýna, jsem během toho ruchu skoro ani nestačil zaznamenat podstatný fakt. Vždyť Londýn toho léta 2012 bude hostit 30. letní olympijské hry! Po tomto zjištění se opět o něco snáze usínalo. Hry jsou jednou z největších a nejsložitějších logistických operací, jaké se můžou na této planětě uskutečnit. V tu chvíli, plný optimismu,  jsem si nedokázal představit, že bychom po příjezdu nezískali nějakou práci. Ať už jako přímo pořadatelé nebo jako lidi, které je v tento svátek sportu prostě potřeba, jako například personál v restauracích, barech, hotelech atd.
Ihned po příjezdu a nezbytnostech pro život v Anglii – NIN(zdravotní pojištění v UK), bankovní účet, anglické telefonní číslo, jsme se směle pustili do hledání práce. Mimochodem ty nezbytnosti je někdy dost těžké získat a je potřeba se obrnit velkou dávkou nervů. Zpět k práci. Dům, ve kterém jsme bydleli byl situován do východního Londýna zhruba patnáct minut cesty autobusem od Hlavního Olympijského stadionu.  Díky tomu jsme měli tu pravou olympijskou atmosféru z první ruky. Po pár dnech rozkoukávání jsme v „centru dění“, ve Stratfordu (čtvrť ve východním Londýně, kde byl umístěn Hlavní stadion), narazili na agenturu, která práci pro Olympiádu přímo nabízela. Pravda, registrace byla opět trochu složitější (jako asi každá registrace a styk s úřady v Anglii), ale nakonec se vše povedlo. Zhruba po týdnu přišel potěšující telefonát. „Kluci, máme pro Vás práci, je to v Hyde Parku a plat je 8,5 libry hrubého na hodinu.“  Po příjezdu na stanoviště jsme zjistili, že budeme budovat zázemí pro sportoviště, kde se bude odehrávat triatlon a maraton. Byli jsme ohromeni. Pracovat pro Olympijské hry, navíc ne jako dobrovolníci a tudíž ne „zadarmo“. Práce to nebyla nijak složitá. Naším úkolem bylo postavit plastové chodníky a tím vyznačit cesty pro příchozí návštěvníky, aby se necourali tam, kde nemají. Jelikož v Hyde Parku je chráněno snad vše od stromů, přes trávu na zemi možná až po všudypřítomné veverky. Práce trvala zhruba týden a my se tak mohli těšit na naši první anglickou výplatu. Do olympiády zbývaly asi tři týdny a během nich jsme  se mezitím podívali například i do haly ExCeL (judo, box, taekwondo, stolní tenis) nebo do Greenwich Parku (všechny disciplíny s koňmi). Čím víc se blížil termín zahájení, tím se zostřovali i kontroly na sportovištích z obavy nějakého útoku. Kromě ztráty pár minut navíc při osobních prohlídkách, jsme například jednou přišli i o pracně připravený oběd. To jednoho dne bez předchozího varování do Greenwich Parku nastoupili vojáci a kontrola se téměř shodovala kontrolám na letištích. Tudíž všechny tekutiny a jídlo muselo přijít do kontejnerů.

 

Jiným rozměrem zážitku byli Hry z pohledu diváka. Po prvních odpracovaných týdnech a vydělaných librách jsme se s přáteli rozhodli podívat se  na nějakou olympijskou událost na vlastní oči. Finanční možnosti zatím nedovolovali účastnit se „dražších“ disciplín zejména na Hlavním stadionu. Český dům v Londýně však nabízel mnoho jiných možností. Nakonec jsme zakoupili lístky na basketbal. A když na basketbal, tak jedině na tým Spojených států. Vidět na živo hvězdy jako Kobe Bryant, LeBron James nebo Kevin Durant se nepoštěstí každý den

Related Articles