Začátek příběhu se odehrává v jiném známém městě, a to v Amsterdamu, kde jsem toho jara 2013 pracovně pobýval.

Jednoho pracovního dopoledne, tuším že to bylo  úterý, nám náš šéf oznámil, že ve čtvrtek a v pátek budeme mít volno z důvodu státního svátku v Holandsku. Zvyklí pracovat 6, někdy i 7 dní v týdnu nám najednou 4 dny volna přišli jako velmi dlouhá dovolená a nechtěli jsme ji jen takprosedět doma nicneděláním. Hned první pracovní přestávku jsme začali osnovat plán. Co takhle nějaký výlet?. Holandsko je celkově zajímavá země a o návrhy nebyla nouze. Haag či Rotterdam? A co takhle sousedící Belgie? Antverpy? Brusel? V tom kdosi, napůl vážně, napůl však s jemnou nadějí v hlase. A co takhle Paříž? Jelikož auto bylo k dispozici jen jedno, prakticky okamžitě nastal boj o místa. A vyhráli ti nejrychlejší. Odjezd byl naplánován na čtvrteční dopoledne a návrat během soboty. Po příjezdu ze šichty jsme ihned započali plánovat cestu a místa, která navštívíme a hotel, kde se ubytujeme. Paříž by sama o sobě vystačila minimálně na týden a my měli zhruba dva dny. Nakonec, nečekaně, zvítězily samozřejmě ty nejznámější atrakce. 

Po čtvrteční vydatné snídani jsme se vydali na cestu do města módy a kultury. Cesta trvala z Amsterdamu i s přestávkou něco málo přes pět hodin a my najednou stáli kdesi v Paříži před zabookovaným hotelem. Teda aspoň jsme si to mysleli. Jak se o pár minut později ukázalo, dotyčný, co měl na starosti rezervaci hotelu si spletl datum a zarezervoval ho o týden později. Najednou jsme byli opět doslova na ulici, byli asi 4 odpoledne a my neměli kde spát. Naštěstí zrovna neprobíhala nějaká extra turistická sezóna, a tak nebyl problém během 15 minut na internetu sehnat jiný hotel nedaleko. Přijeli jsme na kýžené místo určení a po asi 20 minutovém hledání místa na zaparkování jsme se konečně zdárně ubytovali.Hotel bych hodnotil při ceně 20 eur/noc/osoba poměrně kladně. Přecejen jsme byli v Paříži  a rozhodně ne někde na okraji. Po ubytování nám ještě zbývalo dost času do večera a časem zde nebylo hodno plýtvat. Vydali jsme se do centra. Podotýkám, že jsme cestovali autem, takže o podmínkách pařížského metró Vám opravdu nic nepovím.

První cíl cesty byla, jak jinak, dominanta Paříže Eiffelova věž. Jak naivní jsme byli, když jsme si mysleli, že se podíváme naeifelovku nahoru, uděláme pár fotek, sjedeme dolů a ještě stihneme vycházkovým tempem Vítězný oblouk a třídu Champs-Élysées. Eiffelova věž – nádherná, fronta na lístky nahoru (asi 4 hodinová) už míň. Přehodnotili jsme plány a po nějakém času stráveným procházením kolem a pod tím obrovským železným kolosem jsme se vydali přes Seinu vstříc Vítěznému oblouku. Po několika desítkách metrů nás stále častěji zastavovali prodejci, převážně černé pleti, s miniaturami eifelovek. A musím říct, že jsou daleko více neodbytní než češtívietnamští prodejci čehokoliv. Ale princip zůstává stejný. První začne na ceně 10€/kus – odmítnete. Okamžitě je u Vás jiný za 8€. A tak to jde níž a níž. Výsledná cena 5€/5kusů pro mě už byla přijatelná, i když si myslím, že šlo ještě o něco slevit. Díky moderním mobilním technologiím jsme vcelku jednoduše a nepotřebujíce mapy stanuli před vítězným obloukem kde začíná/končí slavná třída Champs-Élysées.
Kromě toho, že je zde cíl Tour de France je tato třída centrem módy a obchodů těch nejluxusnějších značek všech odvětví. Ihned mě napadla paralela s Londýnskou Oxford street. V podstatě to samé. Jen ta pařížská je o dost širší a také o něco „zelenější“. Ani kabelku od Vuittona za 2000€ ani rolexky ve slevě za 10 000€ jsme si však koupit nechtěli, a proto jsme tuto třídu „jen“ prošli. Pomalu se začínalo smrákat a my se vydali zpátky k eifelovce, kde jsme parkovali. U jednoho z mostů přes řeku jsme si všimli pomníčku se svíčkami a fotkami okolo, který byl hned při vjezdu do podzemního tunelu. „Asi nějaká nedávná nehoda, či vražda?“ V tak velkých městech o takové věci není bohužel nouze. Nebyla to však nehoda nedávná, ale stará už patnáct let. Právě vtom tunelu měla tehdy nehodu britská princezna Diana. Toť první den pařížský a lehce znavení jsme se šli vyspat na druhý náročnější den.

Po probuzení jsme šli nakoupit snídani do jednoho malého pekařství kousek od hotelu. Paní byla velmi milá a ochotná, a pak že francouzi se nechtějí bavit anglicky. V Paříži je toho opravdu hodně co objevovat, ale vzhledem k našim časovým omezením jsme se museli „spokojit“ pouze s tím nejdůležitějším a nejznámějším. Na druhý den byla naplánována katedrála Notre-Dame a muzeum Louvre. Po opětovném vcelku zdlouhavém hledání místa k zaparkování jsme se dostali k samotné katedrále. Jak již zde bylo zvykem, před vstupem se táhl dlouhý had lidí. Dovnitř jsem se však podívat chtěl, a tak nezbývalo než frontu vystát. Vstupné do Notre-Damu bylo zdarma. Aspoň že tak. Uvnitř vypadala katedrála fantasticky. Za zmínku stojí, že Notre-Dame se začal stavět v roce 1163, tudíž v roce 2013 slavil 850 let. Na památku jako suvenýr  jsem si odnesl pamětní výroční minci.

Na odpolední hodiny jsme si nechali časově nejnáročnější objekt. A to muzeum Louvre. I toto muzeum je pro občany EU do 26 let zadarmo. Ovšem i tady je nutné počítat s velkou frontou a opravdu je jedno, ve kterou hodinu se do Louvru chcete dostat. Konečně jsme přišli na řadu a vešli hlavním vchodem, tou velkou skleněnou pyramidou a po schodech dolů. Muzejní sbírky jsou zde rozsáhlé, a tak jsme se zaměřili opět na to nejdůležitější a nejznámější. Přiznám se, že zas takový milovník a znalec umění opravdu nejsem, takže jsem se musel spolehnout na mé chabé znalosti z této oblasti. Za zmínku určitě stojí socha Venuše Mélské. To je ta socha zpola oděné ženy jak nemá ty ruce.  A kdo viděl film Šifra mistra Leonarda, jistě si vzpomene na dlouhou červenou chodbu s obrazy od italských malířů (Madona ve skalách)  zakončenou velkou místností, kde je vystavena Mona Lisa. Jak už to u podobných děl bývá připravte se na zhruba stovku jiných turistů lačných vyfotit si ji.

Tím v podstatě naše putování po Louvru skončilo. Nejkratším východem jsme se ocitli znovu na povrchu zemském a po takové vydatné procházce jsme si chtěli odpočinout. Nedaleko Louvru na druhé straně Seinu leží rozsáhlé Lucemburské zahrady. Po nákupu několika lahví francouzského vína jsme přes Rue de Seine zamířili odpočívat právě tam. Naplněni krásou francouzských žen, kvalitními francouzskými zážitky a nekvalitním francouzským vínem jsme relaxovali při krásném výhledu na Lucemburské zahrady a přemýšleli co s posledním pařížským večerem. Nakonec však zvítězila únava, a tak se nikam nešlo.

Poslední den už zbývala jen katedrála Sacre-Coeur. Dopoledne jsme se ještě prošli po městě a nakoupili něco na sebe a hurá na kopec. Zaparkovat tady opět není žádná radost. Nicméně stojí to za to. Katedrála Sacre-Coeur leží  na nejvyšším kopci Paříže Monmartru a je zde výhled na celou Paříž

Rady a doporučení na cestu do Paříže? V podstatě žádné. Jeďte tam! A užijte si to. Je to skvělé město. Snad jen jako termín bych opravdu doporučil jaro. Zahrady kvetou. Už je celkem teplo. Vzduch tak nějak jinak voní a na světě je krásně.