Benátky

První zastávkou na našem malém letním tripu po Evropě byly Benátky. Popravdě jsem nevěděl, co od tohoto města čekat. Na internetu objevíte mnoho průvodců, kteří upozorňují na přemrštěné ceny všeho, rybí zápach zvláště v úzkých kanálech s téměř stojící vodou nebo všudypřítomní holuby na náměstí Svatého Marka. Naštěstí se považuji spíše za toho, kdo dává přednost vlastní zkušenosti a úsudku, a proto jsem si nenechal zkazit pohled na Benátky ještě před návštěvou.

Začátek cesty začíná tentokrát v Praze, odkud jsme letěli s Wizzairem na letiště Treviso, které je vzdálené od Benátek zhruba 30 km. Narazil jsem tady na opravdu výborný tarif Wizzairu. Letenky jsem kupoval asi 3 měsíce předem a jednosměrná letenka vyšla na směšných 329 Kč na osobu. Vlak do Prahy 229 Kč :-). A pak si někam nezaleťte. Pravda, odlet byl v 6:00 ráno, čili jsme si museli celkem přivstat, přičemž předchozí večer jsme ještě strávili v Praze s přáteli a šli spát kolem půlnoci. Budík v 3:30 ráno oznámil začátek naší dovolené. Rychle nakoupit snídani ve vietnamské večerce a autobusem na letiště. Let trval něco málo přes hodinku, čehož jsme samozřejmě využili doplněním spánkového deficitu. A kolem půl osmé už nás vítala slunná Itálie.

Z Trevisa jezdí do Benátek každou půlhodinu ATVO busy za 13€ zpáteční. Stánek je přímo v příletové hale o velikosti městského vlakového nádraží takže se neztratíte. Za 40 minut nás autobus dovezl na vlakové nádraží v Mestre, což je v podstatě větší město na pevnině a od benátského ostrova ho dělí pouze dlouhý most. Je obecně známo, že ubytování přímo v Benátkách patří k jedněm z nejdražších. Dá se však dost ušetřit, když jako místo odpočinku zvolíte pevninu. Právě v Mestre je spousta hotelů, hostelů a mnoho dalších typů ubytování. My byli ubytování v tomto campu. Dvě noci za 1667 Kč pro oba. Camp byl od vlakového nádraží asi 2,5 km, čili zhruba 15 minut autobusem. Ale protože jsme přiletěli velmi brzy, bylo krásně slunečno a check-in byl až od dvou, zvolili jsme cestu pěšky. Jak možná předpokládáte, do campu jsme dorazili asi po dvou hodinách a nejméně s deseti kilometry v nohách. Orientační smysl jsme zřejmě zapomněli v letadle. Náladu jsme si však spravili hned po značně znaveném příchodu do cíle. Velmi milá recepční nás ihned ubytovala, takže jsme nemuseli čekat až do těch dvou a ihned po vybalení jsme se naložili do jedné z vířivek, která byla hned vedle bazénu.
Další extra program jsme toho dne neměli, a tak jsme odpoledne strávili čerpáním sil na další náročnou cestu u bazénu. Večer jsme si šli projít Mestre a okusili místní vynikající kuchyni v ristorante. Dodatek pro fotbalové fanoušky. Pamatujete jak na Mistrovství světa v Brazíli v utkání Itálie – Uruguay Suaréz kousnul Chielliniho do ramena za což dostal několikaměsíční trest? Tak přesně tenhle zápas jsem sledoval v té restauraci. Přede mnou výtečná pizza. Naproti mně milující partnerka a okolo šílející Italové – i kuchař se vyběhl podívat z kuchyně, aby si mohl zanadávat pěkně hlasitě tak, jak to umí jen oni.
Následující den už do Benátek. Ihned po snídani jsme si na recepci zarezervovali místa v shuttle busu, který jezdil každou hodinu. Nejbližší volné místo bylo na 10 hodin. Po půlhodinové cestě nás autobus vyložil na velkém odstavném parkovišti Tronchetto pro vozidla přijíždějící do Benátek. Odtud se můžete dostat lodí nebo krátkou dvouzastávkovou nadzemkou na Piazzale Roma v západní části města. Benátky naštěstí nejsou nijak rozsáhlé. Z Piazzale Roma na náměstí San Marco je to pěšky jen lehce přes dva kilometry, přičemž si projdete skrze celé město. Procházeli jsme menšími či většími uličkami, přes náměstíčka a mostky přes kanály a musím přiznat, že jsem se opravdu cítil jako v jiném století. Benátky tvoří velmi hustá síť malinkých klikatých uliček a kanálů jimž vévodí jeden velký Grande Canal ve tvaru velkého otazníku. Proto v ulicích nepotkáte žádná auta. Zboží se tady převáží na trakařích či jiných podobných vozících. Nebo patřičně, po vodě. Jedinečnou atmosféru dotváří zpívající gondoliéři. Tady bych se zastavil u toho mýtu páchnoucích Benátek. Asi bude opravdu záležet na každém nosu a tomu jestli je někomu rybina příjemná, či ne. Při naší návštěvě byl zrovna červen, čili kolem 30°C a Benátky mi rozhodně nepáchnuly.

Orientační smysl se náhle nečekaně vrátil a přestože úzké uličky vypadají jedna jako druhá a je velmi jednoduché se v nich ztratit, na každé turisticky zajímavé místo jsme se dostali nejkratší možnou trasou. Ty hlavní věci jsou tady dobře značeny, takže k mostu Rialto nebo na náměstí San Marco trefíte dobře. První zastávkou a místem prvního odpočinku byl most Rialto.
Na obloze se to všelijak mračilo a my zasedli do kavárny přímo u mostu a pozorovali ruch kolem. Že jsme opět v cizině nám připomněla přívětivost a úslužnost obsluhujícího personálu. Počasí nevypadalo nejlépe. Začalo drobně mrholit. Ovšem na prohlídku Benátek jsme měli jen tento den, a tak jsme asi po hodince opět vyrazili dál. Jen co jsme prošli mostem Rialto, který je plný obchůdků se suvenýry, začalo hustě pršet. A my bez deštníků. Schování pod jedno podloubí jsme přemýšleli co dál. Začínalo pršet čím dál víc a na změnu to nevypadalo. Co se dá dělat, bůhvíkdy se sem zase dostaneme. Vybaveni zakoupeným deštníkem za 5€ jsme procházeli dál uličkami. Na náměstí San Marco v jihovýchodní části jsme dopluli po kotníky ve vodě, a rozhodně ne v pohodě. Náměstí i s přilehlým obrovským Dóžecím palácem a bazilikou je nádherné. K naší smůle jsme náměstím jen prosvištěli a utíkali se opět schovat. Naštěstí pár minut poté byl pro tento den a prakticky po zbytek dovolené s deštěm konec.
Posledním cílem Benátek byl kostel Santa Maria dell Salute na protějším břehu přes Grande Canal. Přes velký kanál vedou jen čtyři mosty a ten nejbližší z náměstí San Marco je Ponte dell’Academia, který je obtěžkán velkým množstvím tzv. zámků lásky. Po chvilce jsme se ocitli před mohutnou stavbou kostela s velkou kopulí. Něco málo z historie: Tento renesanční kostel byl postaven na oslavu konce morové epidemie v roce 1687 a je podpírán více než milionem dřevěných pilotů.
Nebyly by to Benátky, abychom se tady alespoň jednou neprojeli po vodě. Místní gondoly jsme nenašli levnější než 70€. Zvolili jsme dosti levnější variantu, a to cestu vaporettem, rozuměj vodním autobusem, jedna cesta 7€. Vaporetta projíždí oběma směry Velkým Kanálem z Piazzale Roma až k La Salute a zpět. Nalodili jsme se a projeli celým Velkým Kanálem zpět na Piazzale Roma a odtud autobusem zpět do campu.

Následující den už opět na letiště a směr Barcelona za dalšími zážitky. Shrnuto a podrtrženo, Benátky určitě stojí za vidění. Letenky za hubičku a opravdu se ocitnete v jiném světě o pár století nazpět. Až na ten déšť krásná romantická procházka.

PS: Omluva za kvalitu fotek ale počasí opravdu nějak nepřálo.

Paříž

Začátek příběhu se odehrává v jiném známém městě, a to v Amsterdamu, kde jsem toho jara 2013 pracovně pobýval.

Jednoho pracovního dopoledne, tuším že to bylo  úterý, nám náš šéf oznámil, že ve čtvrtek a v pátek budeme mít volno z důvodu státního svátku v Holandsku. Zvyklí pracovat 6, někdy i 7 dní v týdnu nám najednou 4 dny volna přišli jako velmi dlouhá dovolená a nechtěli jsme ji jen takprosedět doma nicneděláním. Hned první pracovní přestávku jsme začali osnovat plán. Co takhle nějaký výlet?. Holandsko je celkově zajímavá země a o návrhy nebyla nouze. Haag či Rotterdam? A co takhle sousedící Belgie? Antverpy? Brusel? V tom kdosi, napůl vážně, napůl však s jemnou nadějí v hlase. A co takhle Paříž? Jelikož auto bylo k dispozici jen jedno, prakticky okamžitě nastal boj o místa. A vyhráli ti nejrychlejší. Odjezd byl naplánován na čtvrteční dopoledne a návrat během soboty. Po příjezdu ze šichty jsme ihned započali plánovat cestu a místa, která navštívíme a hotel, kde se ubytujeme. Paříž by sama o sobě vystačila minimálně na týden a my měli zhruba dva dny. Nakonec, nečekaně, zvítězily samozřejmě ty nejznámější atrakce. 

Po čtvrteční vydatné snídani jsme se vydali na cestu do města módy a kultury. Cesta trvala z Amsterdamu i s přestávkou něco málo přes pět hodin a my najednou stáli kdesi v Paříži před zabookovaným hotelem. Teda aspoň jsme si to mysleli. Jak se o pár minut později ukázalo, dotyčný, co měl na starosti rezervaci hotelu si spletl datum a zarezervoval ho o týden později. Najednou jsme byli opět doslova na ulici, byli asi 4 odpoledne a my neměli kde spát. Naštěstí zrovna neprobíhala nějaká extra turistická sezóna, a tak nebyl problém během 15 minut na internetu sehnat jiný hotel nedaleko. Přijeli jsme na kýžené místo určení a po asi 20 minutovém hledání místa na zaparkování jsme se konečně zdárně ubytovali.Hotel bych hodnotil při ceně 20 eur/noc/osoba poměrně kladně. Přecejen jsme byli v Paříži  a rozhodně ne někde na okraji. Po ubytování nám ještě zbývalo dost času do večera a časem zde nebylo hodno plýtvat. Vydali jsme se do centra. Podotýkám, že jsme cestovali autem, takže o podmínkách pařížského metró Vám opravdu nic nepovím.

První cíl cesty byla, jak jinak, dominanta Paříže Eiffelova věž. Jak naivní jsme byli, když jsme si mysleli, že se podíváme naeifelovku nahoru, uděláme pár fotek, sjedeme dolů a ještě stihneme vycházkovým tempem Vítězný oblouk a třídu Champs-Élysées. Eiffelova věž – nádherná, fronta na lístky nahoru (asi 4 hodinová) už míň. Přehodnotili jsme plány a po nějakém času stráveným procházením kolem a pod tím obrovským železným kolosem jsme se vydali přes Seinu vstříc Vítěznému oblouku. Po několika desítkách metrů nás stále častěji zastavovali prodejci, převážně černé pleti, s miniaturami eifelovek. A musím říct, že jsou daleko více neodbytní než češtívietnamští prodejci čehokoliv. Ale princip zůstává stejný. První začne na ceně 10€/kus – odmítnete. Okamžitě je u Vás jiný za 8€. A tak to jde níž a níž. Výsledná cena 5€/5kusů pro mě už byla přijatelná, i když si myslím, že šlo ještě o něco slevit. Díky moderním mobilním technologiím jsme vcelku jednoduše a nepotřebujíce mapy stanuli před vítězným obloukem kde začíná/končí slavná třída Champs-Élysées.
Kromě toho, že je zde cíl Tour de France je tato třída centrem módy a obchodů těch nejluxusnějších značek všech odvětví. Ihned mě napadla paralela s Londýnskou Oxford street. V podstatě to samé. Jen ta pařížská je o dost širší a také o něco „zelenější“. Ani kabelku od Vuittona za 2000€ ani rolexky ve slevě za 10 000€ jsme si však koupit nechtěli, a proto jsme tuto třídu „jen“ prošli. Pomalu se začínalo smrákat a my se vydali zpátky k eifelovce, kde jsme parkovali. U jednoho z mostů přes řeku jsme si všimli pomníčku se svíčkami a fotkami okolo, který byl hned při vjezdu do podzemního tunelu. „Asi nějaká nedávná nehoda, či vražda?“ V tak velkých městech o takové věci není bohužel nouze. Nebyla to však nehoda nedávná, ale stará už patnáct let. Právě vtom tunelu měla tehdy nehodu britská princezna Diana. Toť první den pařížský a lehce znavení jsme se šli vyspat na druhý náročnější den.

Po probuzení jsme šli nakoupit snídani do jednoho malého pekařství kousek od hotelu. Paní byla velmi milá a ochotná, a pak že francouzi se nechtějí bavit anglicky. V Paříži je toho opravdu hodně co objevovat, ale vzhledem k našim časovým omezením jsme se museli „spokojit“ pouze s tím nejdůležitějším a nejznámějším. Na druhý den byla naplánována katedrála Notre-Dame a muzeum Louvre. Po opětovném vcelku zdlouhavém hledání místa k zaparkování jsme se dostali k samotné katedrále. Jak již zde bylo zvykem, před vstupem se táhl dlouhý had lidí. Dovnitř jsem se však podívat chtěl, a tak nezbývalo než frontu vystát. Vstupné do Notre-Damu bylo zdarma. Aspoň že tak. Uvnitř vypadala katedrála fantasticky. Za zmínku stojí, že Notre-Dame se začal stavět v roce 1163, tudíž v roce 2013 slavil 850 let. Na památku jako suvenýr  jsem si odnesl pamětní výroční minci.

Na odpolední hodiny jsme si nechali časově nejnáročnější objekt. A to muzeum Louvre. I toto muzeum je pro občany EU do 26 let zadarmo. Ovšem i tady je nutné počítat s velkou frontou a opravdu je jedno, ve kterou hodinu se do Louvru chcete dostat. Konečně jsme přišli na řadu a vešli hlavním vchodem, tou velkou skleněnou pyramidou a po schodech dolů. Muzejní sbírky jsou zde rozsáhlé, a tak jsme se zaměřili opět na to nejdůležitější a nejznámější. Přiznám se, že zas takový milovník a znalec umění opravdu nejsem, takže jsem se musel spolehnout na mé chabé znalosti z této oblasti. Za zmínku určitě stojí socha Venuše Mélské. To je ta socha zpola oděné ženy jak nemá ty ruce.  A kdo viděl film Šifra mistra Leonarda, jistě si vzpomene na dlouhou červenou chodbu s obrazy od italských malířů (Madona ve skalách)  zakončenou velkou místností, kde je vystavena Mona Lisa. Jak už to u podobných děl bývá připravte se na zhruba stovku jiných turistů lačných vyfotit si ji.

Tím v podstatě naše putování po Louvru skončilo. Nejkratším východem jsme se ocitli znovu na povrchu zemském a po takové vydatné procházce jsme si chtěli odpočinout. Nedaleko Louvru na druhé straně Seinu leží rozsáhlé Lucemburské zahrady. Po nákupu několika lahví francouzského vína jsme přes Rue de Seine zamířili odpočívat právě tam. Naplněni krásou francouzských žen, kvalitními francouzskými zážitky a nekvalitním francouzským vínem jsme relaxovali při krásném výhledu na Lucemburské zahrady a přemýšleli co s posledním pařížským večerem. Nakonec však zvítězila únava, a tak se nikam nešlo.

Poslední den už zbývala jen katedrála Sacre-Coeur. Dopoledne jsme se ještě prošli po městě a nakoupili něco na sebe a hurá na kopec. Zaparkovat tady opět není žádná radost. Nicméně stojí to za to. Katedrála Sacre-Coeur leží  na nejvyšším kopci Paříže Monmartru a je zde výhled na celou Paříž

Rady a doporučení na cestu do Paříže? V podstatě žádné. Jeďte tam! A užijte si to. Je to skvělé město. Snad jen jako termín bych opravdu doporučil jaro. Zahrady kvetou. Už je celkem teplo. Vzduch tak nějak jinak voní a na světě je krásně.

Olympijské šílenství

Vážení, tak jsem byl na olympiádě! Třikrát hurá. Zúčastnil jsem se jí dokonce z trojího pohledu. Jako obyvatel Londýna, jako divák, a do třetice s velkou mírou nadsázky řečeno i jako pořadatel. Ale postupně.

Byla zhruba polovina dubna 2012 a já se čím dál tím více začal připravovat na přesun do Británie. Mé vysněné země, pryč od všeho dobrého i špatného v Česku, za vším dobrým i špatným tam. Zbývalo zařídit tolik věcí! A hlavně se rozhodnout, kde se vlastně usídlit. Londýn? Manchester? Někde ve Skotsku, nebo snad Irsku? Volbu nebylo třeba brát na lehkou váhu. Nakonec zvítězil Londýn. Jak se později ukázalo, náš krok zvolit Londýn jako nový „domov“ sehrál klíčovou roli pro úspěšnou misi a dlouhodobější setrvání v Anglii. Při plánování cesty, potažmo přesunu své maličkosti do Londýna, jsem během toho ruchu skoro ani nestačil zaznamenat podstatný fakt. Vždyť Londýn toho léta 2012 bude hostit 30. letní olympijské hry! Po tomto zjištění se opět o něco snáze usínalo. Hry jsou jednou z největších a nejsložitějších logistických operací, jaké se můžou na této planětě uskutečnit. V tu chvíli, plný optimismu,  jsem si nedokázal představit, že bychom po příjezdu nezískali nějakou práci. Ať už jako přímo pořadatelé nebo jako lidi, které je v tento svátek sportu prostě potřeba, jako například personál v restauracích, barech, hotelech atd.
Ihned po příjezdu a nezbytnostech pro život v Anglii – NIN(zdravotní pojištění v UK), bankovní účet, anglické telefonní číslo, jsme se směle pustili do hledání práce. Mimochodem ty nezbytnosti je někdy dost těžké získat a je potřeba se obrnit velkou dávkou nervů. Zpět k práci. Dům, ve kterém jsme bydleli byl situován do východního Londýna zhruba patnáct minut cesty autobusem od Hlavního Olympijského stadionu.  Díky tomu jsme měli tu pravou olympijskou atmosféru z první ruky. Po pár dnech rozkoukávání jsme v „centru dění“, ve Stratfordu (čtvrť ve východním Londýně, kde byl umístěn Hlavní stadion), narazili na agenturu, která práci pro Olympiádu přímo nabízela. Pravda, registrace byla opět trochu složitější (jako asi každá registrace a styk s úřady v Anglii), ale nakonec se vše povedlo. Zhruba po týdnu přišel potěšující telefonát. „Kluci, máme pro Vás práci, je to v Hyde Parku a plat je 8,5 libry hrubého na hodinu.“  Po příjezdu na stanoviště jsme zjistili, že budeme budovat zázemí pro sportoviště, kde se bude odehrávat triatlon a maraton. Byli jsme ohromeni. Pracovat pro Olympijské hry, navíc ne jako dobrovolníci a tudíž ne „zadarmo“. Práce to nebyla nijak složitá. Naším úkolem bylo postavit plastové chodníky a tím vyznačit cesty pro příchozí návštěvníky, aby se necourali tam, kde nemají. Jelikož v Hyde Parku je chráněno snad vše od stromů, přes trávu na zemi možná až po všudypřítomné veverky. Práce trvala zhruba týden a my se tak mohli těšit na naši první anglickou výplatu. Do olympiády zbývaly asi tři týdny a během nich jsme  se mezitím podívali například i do haly ExCeL (judo, box, taekwondo, stolní tenis) nebo do Greenwich Parku (všechny disciplíny s koňmi). Čím víc se blížil termín zahájení, tím se zostřovali i kontroly na sportovištích z obavy nějakého útoku. Kromě ztráty pár minut navíc při osobních prohlídkách, jsme například jednou přišli i o pracně připravený oběd. To jednoho dne bez předchozího varování do Greenwich Parku nastoupili vojáci a kontrola se téměř shodovala kontrolám na letištích. Tudíž všechny tekutiny a jídlo muselo přijít do kontejnerů.

 

Jiným rozměrem zážitku byli Hry z pohledu diváka. Po prvních odpracovaných týdnech a vydělaných librách jsme se s přáteli rozhodli podívat se  na nějakou olympijskou událost na vlastní oči. Finanční možnosti zatím nedovolovali účastnit se „dražších“ disciplín zejména na Hlavním stadionu. Český dům v Londýně však nabízel mnoho jiných možností. Nakonec jsme zakoupili lístky na basketbal. A když na basketbal, tak jedině na tým Spojených států. Vidět na živo hvězdy jako Kobe Bryant, LeBron James nebo Kevin Durant se nepoštěstí každý den